Úsměv!

7. června 2015 v 12:54 | Aife |  Z hlubin Tartaru
Jo, úsměvy jsou krásný. Je moc hezký vidět někoho šťastnýho, bezstarostnýho a s úsměvem na rtech, to uznávám i já. Koneckonců to člověku občas i docela zvedne náladu...
Jenže... proč se usmívat ve chvíli, kdy k tomu není nejmenší důvod, nebo to dokonce ani není vhodné? Jistě, zarytý optimista by mohl namítnout, že vždycky se něco hezkého najde. Ale ono se to někdy fakt nehodí. Věřte tomu nebo ne, ale v určitejch chvílích do smíchu většině lidí prostě a jednoduše není.
Ano, chci mluvit o focení. A že s úsměvy vůbec nesouvisí? Heh. Každý (nejen) fotograf po vás bude požadovat úsměv (Řekni Sýýýr!). Že prý to na té fotce bude vypadat lépe. Ale co je nakonec lepší? Nucený, křečovitý úsměv (Ale usmíváš se, to je hlavní!) nebo normální vážný výraz?
A ano, chci mluvit o focení třídních fotek, konajícím se na konci každého školního roku - u nás to bylo asi před deseti dny. Samotný fotograf sice po nikom úsměv nevyžadoval, a v té chvíli bylo úplně jedno vlastně každému z přítomných, jak se kdo bude na fotce tvářit... ale když jsme na konci týdne své fotografie dostali, najednou byl hrozný problém, že asi polovina lidí se neusmívá. Ale probohy, měli jsme k úsměvu nějaký důvod?
K čemu je dobré, že se člověk usmívá ne proto, že má dobrou náladu, něco ho pobavilo nebo je prostě šťastný, ale proto, aby dobře vypadal, když pak v mnoha případech vypadá ještě hůř než předtím?
Proč ze sebe hloupými úsměvy dělat někoho jiného, když za pár minut se všechno vrátí do starých zamračených kolejí?
 

Aife.

6. června 2015 v 19:47 | Aife |  Z hlubin Tartaru
Jo, tak je to tu zas. Jedna malá, protivná, samotářská... osoba? Čarodějka? Bohyně? To nechám na Tobě, drahý čtenáři... se už asi po sto osmdesáté sedmé rozhodla založit si blog. V tuto chvíli se to této osobě (oslovuj ji, prosím, Aife) jeví jako naprosto dokonalý nápad, ale to už tu také bylo, a po chvíli ji psaní na tento blog nejspíš omrzí a začne se věnovat něčemu zcela jinému. Nebo spíš zcela jinému blogu, abychom byli úplně přesní. Přesně toto si však Aife, královna Stínu, jaksi nepřeje a doufá, že zrovna zde se jí zalíbí natolik, že zůstane už navždy. Ale jak to skončí doopravdy? Nemám zdání.